Povídky, básně, články o psaní, recenze na filmy a knihy - značka: zevnitř větší!

Deus ex Zorena

23. prosince 2012 v 23:19 | Vendula Kreplová |  Próza
Na poslední chvíli ale přece vám přináším povídku do soutěže O srdce čarodějky Zoreny, kterou na svém blogu pořádá Temnářka. Snažila jsem se co nejvíce držet charakterů postav a zároveň do ní zahrnout všechno, co by dle mého názoru správná vánoční povídka měla obsahovat, takže doufám, že si její čtení alespoň trochu užijete. :-)

Veselé Vánoce! :-)


Deus ex Zorena

Navzdory rychle se blížícímu soumraku město působilo nezvykle živým dojmem. Po ulicích se potulovaly hloučky lidí, většina z nich zachumlaná v zimních kabátech, šálách a čepicích. Ze všech stran bylo možné slyšet nejrůznější zvuky, od hlasitého vzrušeného hovoru, přes rozjařený smích až po rytmickou melodii, kterou kdosi vyhrával na housle.

S výjimkou jednoho z bezpočtu starých domů stojících v centru města, v jehož setmělém podloubí nyní panovalo téměř strašidelné ticho.

Ticho, které vydrželo přesně 4,2 vteřiny.

"Jauvajs."

To promluvil vysoký muž s dlouhými narezle kaštanovými vlasy a skobovitým nosem, který se jednou rukou nejistě opíral o oprýskanou zeď a druhou si tiskl na rozbolavělé čelo.

"Cítí se tu ještě někdo, jako kdyby ho podupalo stádo iridů? Takhle mi netřeštila hlava ani tehdy, když jsem se vsadil s jedním z mágů, že dokážu vypít dvakrát víc goyl než on," dodal, když nikdo z jeho doposud tichých společníků nereagoval.

"Jak to dopadlo?" ozval se měkčí, ženský hlas.

"Nevím, Kerdeo," přiznal se muž. "Probral jsem se ráno pod stolem, mág byl pryč a s ním i většina mého oblečení."

"To mě nepřekvapuje, Atalane." Zazněl jiný hlas, ve kterém by sarkasmus vycítil snad i hluchý. "Vsadím se, že jednoho dne v některé krčmě propiješ i svou vlastní hlavu."

"Zoreno, miláčku," Atalan se zahleděl na černovlasou čarodějku, "možná máš pravdu, ale věř mi, že existují i části těla, jejichž ztráta by mě mrzela více."

Zorena jeho komentář nepovažovala za vhodný odpovědi a pouze si nahlas odfrkla.

"Připomeň mi, ať tě s takovou nikdy nezvu na sklenku pití," sdělil Atalanovi suše poslední ze skupiny, který dosud nepromluvil.

"Femoriane!" zaradoval se Atalan naoko a přátelsky objal mladšího muže okolo ramen. "Ty jsi tu taky! Ani bych si tě nevšiml!"

"To protože jsem byl tím, na kom jsi ležel. Vzhledem k této zkušenosti shledávám nutným sdělit kuchařům, ať ti připravují menší porce, jakmile se tedy dostaneme zpět do Tark Itlen."

Atalan pootevřel ústa, aby Femoriana dle svého nejlepšího vědomí a svědomí uzemnil, ale Zorena ho přerušila.

"Počkejte! Femorian měl dobrou připomínku. Pokud nejsme v Tark Itlen - což určitě nejsme, protože tam to nikdy tolik nesmrdělo... kde pak jsme?"

Celá čtveřice se poprvé pořádně rozhlédla kolem sebe, ale krom světel zářících v dálce nic jiného nespatřili.

"Možná máme kolektivní halucinace," napadlo Kerdeu.

"Možná jsme mrtví," navrhl Femorian.

"V tom případě se jednoznačně nacházíme v pekle, jinak bys tu nebyl," zamumlal si pod neexistující vousy Atalan.

Femorian velice ušlechtile předstíral, že ho neslyšel.

"A možná bychom odsud měli vypadnout a zjistit, kde tedy jsme," Zorena nečekala na odpověď a s opatrností získanou léty zkušeností se vydala pryč.

"To bude zase večer," zabrblal Atalan a zachmuřeně své druhy následoval.

***
Cesta osudu (a nebo spíš vůně alkoholu, která neunikla Atalanovu vytrénovanému nosu) naše hrdiny zavedla na široké prostranství, na němž se navzdory pozdní hodině doposud nacházelo mnoho lidí.

Čtveřice si razila cestu ke středu náměstí, což se jim navzdory jeho přeplněnosti dařilo překvapivě dobře. Ať už za to mohl Femorianův stoický výraz, Kerdein silně extravagantní oděv a nebo Zorenin vlastní meč Půlnoční, který se jí stále pohupoval podél boku, Zorena se rozhodla si nestěžovat.

Toto rozhodnutí jí vydrželo přesně tak dlouho, dokud se Atalan zničehonic nezastavil a nezačal se zhluboka prohýbat smíchy.

"Vi... vidíte... vidíte to?" lapal velekněz po dechu a z očí se mu řinuly slzy smíchu.

Zorena potlačila silné nutkání nakopnout ho do pozadí, které měl příhodně nastavené přímo před jejíma nohama a místo toho se podívala směrem, kterým ukazoval. Černé obočí jí téměř zmizelo ve vlasech, když spatřila, co vyvolalo Atalanův záchvat.

Čarodějka pohlédla na Femoriana a Kerdeu. Zatímco mladší žena se nenápadně usmívala, Femorian takřka zhypnotizovaně zíral stejným směrem jako Atalan a na tvářích se mu pomalu tvořil ruměnec.

Zorena si povzdechla a s ohledem na očividné rozpaky svého syna položila Atalanovi ruku na rameno.

"Atalane, drahoušku," promluvila pokud možno co nejvřeleji, "pokud se přestaneš smát a začneš se soustředit na náš současný problém, slibuji, že jakmile se odsud dostaneme, nechám tě použít tvůj vlastní... ehm, nástroj."

Atalan se okamžitě napřímil a upřeně se na ni zahleděl. "Opravdu?"

Jeho údiv byl zcela na místě, neboť po jejich poslední hádce se Zorena Atalanovi zcela vážným tónem zaručila, že pokud na ni ještě někdy něco vystrčí, tak mu to uřízne.

Jak bylo vidno, časy se mění.

"Ano. Opakovaně?" navrhla Zorena a na černě namalovaných rtech se jí usadil svůdný úsměv.

Atalan se zeširoka zazubil a pleskl dlaněmi o kalhoty.

"Tak na co ještě čekáte? Jde se plánovat!"

Zorena ho s povzdechem následovala. Zdálo se, že Atalan se předtím nemýlil. Toto vskutku bude památeční večer.

***
"Myslím, že bychom se měli rozdělit."

Dvacet minut sezení na jedné z laviček nepřineslo doposud žádný užitečný návrh a nyní všechny navíc v usilovném přemýšlení rušilo Atalanovo hlasité usrkávání již pátého kelímku medoviny.

"Jsi si jistá, že by to bylo rozumné, mami?" pronesl poněkud pochybovačně Femorian.

"Ne, nejsem," přiznala Zorena s lehce svěšenými rameny. "Ale podívej se na to takto - nevíme, kde jsme, netušíme, jak jsme se tu ocitli, všichni tady žvaní jakousi nesrozumitelnou řečí a nemáme žádné peníze, proto taky tenhle starý opilec --," trhla hlavou směrem k Atalanovi, "stačil za tak krátkou dobu už spáchat několikanásobnou krádež."

Atalan se od pronikavě vonícího alkoholu dokázal odtrhnout právě na tak dlouho, aby zaprotestoval: "Ne opilec! Labužník!" a bez čekání na jakoukoli odpověď ze strany své družky se k němu opět vrátil.

Zorena protočila oči v sloup, ale rozhodla se to ignorovat.

"Myslím, že bychom měli projít nejbližší okolí. Třeba se nám podaří narazit na někoho, kdo bude natolik inteligentní, aby nám rozuměl. A nebo alespoň najdeme místo k přespání a ráno se pak domluvíme co dál."

Zorena domluvila a přelétla pohledem své nejbližší. "Femoriane, Kerdeo… co myslíte?"

"Já jsem pro," promluvila Kerdea dřív, než Femorian stačil odpovědět. "Cokoliv bude lepší než tu jen vysedávat a mrznout."

Zorena se slabě pousmála a zahleděla se na svého syna. Soudě podle jeho výrazu, Femorian očividně usilovně přemýšlel a mezitím si na prst nevědomky namotával pramen modročerných vlasů.

"Souhlasím s Kerdeou." Pronesl nakonec.

"Výborně!" rozjasnila se Zorena. "Tak to bychom měli. Vzhledem k tomu, že nemáme žádný způsob, jak se dorozumívat na větší vzdálenost, myslím, že byste si měli vzít toto." Odněkud z četných záhybů svého oblečení vytáhla malý oblázek s dírkou uprostřed a podala jim ho.

"Co to je?" zeptala se zvědavě Kerdea.

"Pokud něco najdete, zmáčkněte ho, pomyslete na nás a my budeme vědět, že se máme vrátit zpátky," vysvětlila Zorena rychle. "Není to příliš složité kouzlo, ale poslouží."

"Chytré," ocenila to Kerdea zvednutým obočím.

"Děkuji," odvětila Zorena a zvedla se z lavičky, načež ukázala prstem na Atalana. "Ty půjdeš se mnou." Její výraz změknul, když se obrátila k Femorianovi a Kerdee. "Dávejte na sebe pozor, ano?"

"Nápodobně, mami." Femorian se sice tvářil přísně neutrálně, ale v jeho hlase zazněla náklonnost, která Zorenu tajně potěšila. Kerdea se s krátkým slůvkem rozloučení otočila k odchodu, ale Femorian ještě zaváhal. "A mami?"

"Ano?"

Femorian ukázal na vysoký ozdobený jehličnan stojící nedaleko nich. "Veselé Vánoce."

***
Pod nohama jim křupaly zbytky sněhu, zatímco pomalu kráčeli ulicemi, zaklesnutí lokty do sebe. Kerdea se rozhlížela kolem sebe a musela si přiznat, že kdyby se nenacházeli v takové patálii, dosti pravděpodobně by si procházku s Femorianem užívala. Už proto, že dle jejích zkušeností podobné chvíle následně vedly k ještě mnohonásobně příjemnějším činnostem.

"Moc lidí tu není," promluvila po chvíli, aby zaplašila úzkost, která se jí znenadání začala zmocňovat. "Myslíš, že jsou všichni uvnitř?"

"Pravděpodobně," souhlasil Femorian. "S ohledem na teplotu ovzduší by se to dalo očekávat."

Jakoby na důkaz svých slov se zastavil a setřel z Kerdeiny od chladu zarudlé tváře jedinou zbloudilou vločku sněhu. Nezvyklá něžnost toho gesta ji překvapila a proto, když Femorian otevřel ústa, s napětím očekávala, co řekne.

"Sníh tady má rozdílnou konzistenci než v Podmoří," to rozhodně nebylo.

"Opravdu?" Kerdea silou vůle potlačila nutkání se smát. To byl celý Femorian, v jednu chvíli jeho chování bylo úplně jiné než jeho promluva v následující. Podobné změny nálad Kerdeu stále mátly a lehce svraštila čelo, jak nad nimi uvažovala, zatímco se znovu dali do chůze.

"Jsi v pořádku?"

Kerdea překvapeně vzhlédla. "Jistě… hele, podívej!" ukázala rukou na nejbližší výlohu, která jí padla do oka. "Tamten vypadá skoro jako ty!"

A opravdu - ve výloze vedle hromady balíčků naskládaných pod umělým stromečkem zářícím spoustou žároviček stála figurína vysokého mladého muže oděného v červenozeleném kostýmu Santova pomocníka korunovaného čepičkou ve stejných barvách s bambulkou na konci. Až na oděv a špičaté uši to byl celý Femorian, dokonce mu podél ramen padaly dlouhé modročerné vlasy.

To již Kerdea nevydržela a zeširoka se rozesmála. "Veselé Vánoce, opravdu!" zasípala, zatímco se marně snažila ovládnout.

Femorian se ale nedíval na ni, místo toho stále hleděl na svou takřka přesnou podobiznu a mezi obočími mu sídlila zamyšlená vráska.

Kerdea se konečně přestala smát a lehce mu položila ruku na rameno. "Omlouvám se. Děje se něco?"

"Nepřijde ti to divné?" odpověděl Femorian otázkou. "Cestou jsme míjeli více podobně oblečených figurín, ale žádná z nich nevypadala jako já. Je těžké uvěřit, že by to byla pouhá náhoda."

Cokoliv si o tom Kerdea myslela, již neměla šanci vyslovit, poněvadž ve stejnou chvíli se z průjezdu vedlejšího domu vynořila mladá dívka a zatímco si během chůze nasazovala se sklopenou hlavou rukavice, vrazila přímo do Femoriana.

"Promiňte!" vyjekla překvapeně a sehnula se, aby zvedla jednu rukavici, která jí při nárazu vypadla z rukou. "Omlouvám se, neviděla jsem vás." Napřímila se a její oči se lehce nedůvěřivě zúžily, když jí zrak padl na dvojici. "Hej, neznám vás odněkud?"

***
"Sice už jsem byla na odchodu, ale myslím, že se nic nestane, když domů dorazím o hodinku později," prohlásila jejich nová známá, zatímco se uvelebila na polštáři a zvedla ke rtům šálek kouřícího čaje. "Takže vy jste četli Temnářčiny knížky?"

Kerdeina otázka kdo to je? jí v poslední chvíli zmrzla na jazyku a tak se místo toho zeptala: "Odkud si myslíš, že nás znáš?"

Dívka se slabě zamračila a zatahala se za pramen dlouhých tmavých vlasů. "Předpokládám, že jste museli být na některém z literárních srazů tady v Brně, protože bych mohla přísahat, že jsem vás už někde viděla. Ale je to divné, obvykle si totiž lidské tváře pamatuji mnohem lépe. Jak jste říkali, že se jmenujete?"

"Já jsem Kerdea a tohle je Femorian," ukázala Kerdea na druhého jmenovaného, který si nyní s neskrývaným zájmem prohlížel obrazy na stěnách.

"Ovšem. A já jsem císařovna Sisi." Dívčiny rty se zkroutily do úšklebku. "Takže vy provozujete ten… jak se mu jenom říká… cosplay? Převlékání se za fiktivní postavy?" dodala, když se na ni Kerdea nechápavě zadívala. "No, musím říct, že jste opravdu dobří. Obzvláště ty vážně vypadáš jako Femorian. I když jsem si ho představovala ne tak hezkého." Dodala s úsměvem.

Kerdea potlačila vlnu otrávení, která se jí hrozila zmocnit. "Nejspíš je tomu těžké uvěřit, ale my si nevymýšlíme. Já jsem Kerdea, to je Femorian." Ukázala postupně na sebe a pak na Femoriana. "A ještě se tu někde potloukají Atalan se Zorenou. Šli jsme všichni normálně spát a následně jsme se probrali tady. Nevíme proč, jak, ani kdo nebo co za tím stojí. Pokoušeli jsme se najít někoho, kdo by nám pomohl, ale nikdo z těch lidí venku nám nerozuměl. Ty jsi první, kdo očividně mluví stejným jazykem jako my. Takže…" naklonila se blíž a upřela na dívku tázavý pohled, "můžeš nám pomoct?"

Dívčina ruka i se šálkem pomalu klesla na stolek a v jejích očích se kromě šoku objevila i jiskra pochopení a ještě mnoho dalších emocí, které se Kerdea raději nepokoušela definovat.

"A do prdele."

Kerdea s ní mileráda souhlasila.

***
Ve stejnou dobu Zorena kráčela již úplně setmělým městem, Atalana pár kroků za sebou. Začínala jí být zima a cítila se rozmrzele. Nikdy si příliš nelibovala v situacích, nad nimiž neměla žádnou kontrolu. Ne že by se tolik bála o sebe, ale v hloubi duše ji hryzal strach o všechny ostatní - Femoriana, Kerdeu, Jukatu, osazenstvo Tark Itlen a samozřejmě i Atalana, navzdory faktu, že na něj kvůli jeho nejnovějšímu excesu byla stále naštvaná.

Atalan si nejspíš povšiml třesu, který projel čarodějčiným tělem, neboť ji dohnal a položil jí ruku okolo ramen. "Hej, my si poradíme." Pronesl co nejvíce uklidňujícím tónem a na chvíli zcela ignoroval, že na sebe v posledních dnech neustále jen štěkali. "Není to ostatně poprvé, co jsme byli v těžké situaci."

"Já vím," pronesla Zorena unaveně, ale jeho ruku neodstrčila. "Jenom bych si přála, abychom se nemuseli neustále takto rozdělovat. Co když se jednou někdo z nás nevrátí?"

K jejímu překvapení se Atalan zeširoka usmál. "O to bych se alespoň pro dnešek nebál," pronesl. "Vypadá to, že za chvíli se opět všichni sejdeme."

Zorena následovala jeho pohled a z kapsy vytáhla oblázek, který nyní zářil pronikavým rudým světlem.

Zoreniny vysoké boty hlasitě klapaly o chodník, když se vydala zpět na náměstí a Atalan musel popoběhnout, aby ji dohnal. "Zoreno?" pronesl lehce bez dechu, jakmile byli na dohled a v dálce již viděli čekat Femoriana.

"Ano?"

"Je mi to líto." Pronesl Atalan tiše.

Jejich pohledy se do sebe vpily, když se Zorena zastavila a poprvé za několik dní se na něj doopravdy, byť slabě, usmála. "Já vím."

***
"Dala jsem vědět Temnářce, za půl hodinky by tu měla být."

Všech pět sedělo ve vyhřáté místnosti a Femorian usrkával již pátý šálek čaje, zatímco Zorena a Kerdea netrpělivě čekaly a Atalan si polohlasem povídal s jejich mladou zachránkyní, která se nakonec představila jako Klára.

"A že je to úžasný pocit stát na jevišti?"

"Ne, vážně, skutečný umělý měsíc?"

"Taky mám ráda vaječný likér, ale ten váš určitě bude lepší než ta lokální břečka."

Ačkoliv by to nejspíš nikdy nepřiznala nahlas, Zoreně se ve skrytu duše ulevilo, když do místnosti vstoupila nepříliš vysoká štíhlá dívka oděná celá v černém a s dlouhými vlasy volně splývajícími na záda.

"Teri!" Klára se vymrštila z polštáře a vyšla jí v ústrety, načež mezi oběma dívkami proběhl rychlý rozhovor, během kterého se na tváři nově příchozí vystřídala celá škála emocí, od nevíry, přes překvapení až k neochotnému přijetí.

"Ahoj," pronesla, když přistoupila k usazené čtveřici. "Takže… já jsem Tereza. Klára mi vysvětlila, co se stalo."

Tereza měla tichý, ale příjemný hlas a Zoreně by se již od pohledu zamlouvala, kdyby jen na ní Atalan tolik nevisel očima a neměl sanici spadlou až kdesi u brady.

"Myslíš, že nám dokážeš pomoci?" to promluvila Kerdea, která si nervózně pohrávala s rukama.

Tereza zaváhala a na okamžik se rozmýšlela, než odpověděla: "Možná ano. Co je to poslední, na co si vzpomínáte, než jste se ocitli tady?"

Klára jako na povel zpozorněla a opřela se o zeď, ruce založené na prsou, v tmavých očích soustředěný výraz.

"Byli jsme v Tark Itlen," ujal se slova Atalan. "Zrovna jsme dořešili celou tu patálii s tou šílenou bestií, která málem zabila Jukatu," na chvíli se mu zadrhl hlas a musel si odkašlat, aby mohl pokračovat. "Pak jsme šli všichni spát… já osobně poté, co jsem chvíli poklidně meditoval ve svém pokoji…" Kdyby Zorenina nedůvěra dokázala lámat budovy, všichni by se v tu chvíli již váleli mezi hromadami trosek. "To jsem trochu ztratil nit, každopádně nevadí. Usnul jsem a další věc, kterou vidím, je, že ležím v nějakém průjezdu a polštář mi dělá tady Nergienský," hodil hlavou směrem k čajem zmámenému Femorianovi. "Jakmile jsem se vzpamatoval z toho šoku, že jako jednu z prvních věcí po ránu vidím jeho obličej, tak jsme se vydali prozkoumat okolí… no, a tak to bylo."

"Až na jeden drobný detail, který tady drahoušek Atalan opomněl zmínit," pravila Zorena přehnaně sladkým hlasem, ze kterého ironie ne odkapávala, ale přímo tekla. "Šli jsme spát večer v Tark Itlen a následně se vzbudili tady, ale ne ráno, nýbrž znovu večer."

"To je zcela jasně deformace časoprostorového kontinua," prohlásila vítězoslavně Klára.

Všichni se k ní jako na povel otočili a dívka si lehce nervózně přešlápla, když se její pohled setkal s jedním skeptickým výrazem za druhým: "No co? Za podobnými věcmi vždycky stojí mimozemšťani nebo podobná pakáž. Sci-fi geek, toho si nevšímejte," dodala obhajujícím tónem.

"Možná to ale není zase tak špatná myšlenka," řekla pomalu Tereza. "No, nediv se, já jsem taky viděla Star Trek," usmála se vědoucně na Kláru, když na ni dívka překvapeně pohlédla.

"Promiňte, ale o čem to mluvíte?" to se z apatického stavu zničehonic probral Femorian, i když nejspíš jen proto, že mu konečně došel čaj.

"Ve sci-fi… ehm, v příbězích odehrávajících se v budoucnosti," jala se vysvětlovat Klára, "se často stává, že si někdo zahrává s časem jako takovým. Pokud je tomu i ve vašem případě, pak je dosti možné, že vás sem někdo záměrně poslal. Ale proč by to někdo…?" umlkla v polovině otázky a její zrak padl na tác s konvicí, který ležel na stole.

"Co to je?" vykřikla a nikterak nedbala káravých pohledů, které k ní vyslalo ostatní osazenstvo místnosti.

Zorena se natáhla a opatrně sebrala malý papírek vyčuhující zpod konvice. Rozevřela ho a přečetla slova, která na něm stála: "Podívejte se do tašky."

Klára se jako na povel začala přehrabovat ve svém příručním batůžku a totéž učinila Tereza. Za chvíli již obě třímaly v dlaních totožné útlé černé knížečky s půvabným obrázkem malé dívenky na obálce.

"Heuréka," ani kdyby před ni postavili pytel plný zlata, Klára by nemohla zářit více. "Ať už je důvod vaší přítomnosti zde jakýkoliv, myslím, že se skrývá v této knize. A myslím, že bylo potřeba i Terky, abychom získali odpověď."

"Ach ano, ve dvou se to lépe táhne," pronesla Kerdea souhlasně.

"Tak na co čekáte? Otevřete je!" pobídl Atalan dívky nedočkavě.

Obě tak učinily a ozvalo se dvojité překvapené zalapání po dechu, když se na ně z rozevřených listů vznesl vzkaz ledabyle načmáraný na přeloženém kusu papírku.

"Hele, poslouchejte," četla Klára nahlas.

Ti kdos brzy poznají,
v čem leží síla nadějí,
mohou také poznat snadno,
že přátelům je vždycky přáno.

"Já mám něco jiného, na mém akorát stojí zavři oči a soustřeď se. Slyšeli jste již někdy něco podobného Klářinu textu?" zeptala se Tereza zkoprnělé čtveřice.

Několik minut panovalo přemýšlivé ticho a pak se ozval Femorian.

"Ano! Mami," obrátil se k Zoreně, "vzpomínáš, jak jsi mi v dětství předčítala dávné báje, příběhy a pohádky?"

"Jak bych mohla zapomenout?" usmála se na něj láskyplně Zorena.

"Kam tím míříš?" vyzvídal Atalan.

"Podobné verše lze nalézt v nejstarší verzi báje o prvních podmořských Vánocích," vykládal rychle Femorian a názorně při tom gestikuloval rukama. "Celý ten příběh je poněkud složitější, ale jeho podstata se dá docela dobře shrnout do jediné myšlenky, a to té, že o Vánocích je nejsilnější síla přání," rozhlédl se po ostatních a když viděl jejich nechápavé výrazy, dodal: "Cožpak nerozumíte? Někdo si přál, abychom se ocitli tady, ale pokud si budeme všichni, jednotní a stojící při sobě, přát, že se chceme vrátit do Tark Itlen, tak se tomu následně také stane!"

Chvíli bylo ticho a pak Klára uznale hvízdla. "Bravo!" křikla. "Myslím, že na to Femorian přišel."

"Tak na co ještě čekáme?" vybídla je Zorena. "Jak se dostaneme co nejrychleji zpátky, abychom nenechávali Jukatu ani o vteřinu déle samotnou?" v hlase jí zazněla veškerá starostlivost, kterou o dívenku pociťovala.

"Ale já jsem v pořádku." Ozvalo se ode vchodu do salónku.

Všichni se jako na povel otočili a Atalanova čelist se tentokrát opravdu téměř oddělila od jeho těla, když spatřil poblíž stát Jukatu, šťastně se usmívající a mající na hlavě červenozelenou čepičku.

"Jukato!" Vyhrkla nevěřícně Zorena a rozpřáhla náruč. "Jak ses tady ocitla?"

"To já," zazněl čísi neznámý hlas a teprve nyní ze stínu vystoupil muž, který Jukatu doprovázel. Byl vysoký, oděný v pestrobarevném plášti a z mladistvě působícího obličeje korunovaného čupřinou světlých vlasů na ně zhlížely pobavené ledově modré oči.

"Kdo jsi?" zasyčela ostře Zorena a ruka jí instinktivně sklouzla k Půlnoční. Muž se ale pouze krátce zasmál a zvedl ruce v gestu míru.

"Klid, přátelé, nic se neděje. Dovolte mi, abych se představil - pak snad rozptýlím veškeré vaše pochybnosti o mé identitě a o tom, zdali jsem nebezpečný, či ne. Já jsem Cukrátko." Oznámil se širokým úsměvem.

"Cukrátko? Ale ty nejsi trpaslík!" pravil Femorian, ale tváře se mu okamžitě zbarvily ruměncem, když si uvědomil, co vypustil z úst.

"Ne," muž pomalu zavrtěl hlavou a jeho úsměv potemněl. "Ale také nejsem krvežíznivá příšera, která vysává z lidí magii a postupně je připraví o všem, na čem jim záleží. Proto jsem také přišel tady za Jukatou," pohladil dívenku po dlouhých hnědých vlasech a ta se na něj vděčně usmála. "Když jsem se dozvěděl, co se jí stalo, rozhodl jsem se, že ji navštívím osobně a splním jí jedno přání jako kompenzaci za všechno, čím si prošla."

"A bylo to úžasné!" vřískla Jukata a radostně poskočila. "Viděla jsem tolik věcí, že byste si to ani nedokázali představit!" vrhla se dopředu a objala Zorenu kolem krku, pak postupně i Femoriana, Atalana a k jejich vzájemnému překvapení i Kerdeu, Terezu a Kláru.

"A co si vlastně přála?" chtěl vědět Atalan, jakmile se Jukata vymanila z jeho náruče.

"Ach, ano," muž se už zase usmíval, "víte, tady Jukatě bylo hrozně líto, kolik svárů mezi vás nevědomky rozsela, když byla pod vlivem té bestie. Přála si, abych vám pomohl znovu najít sounáležitost a já," žertovně na celou skupinku mrkl, "jsem se rozhodl její přání splnit."

"A proto jsme se ocitli tady?" Femorianovo obočí vylétlo vzhůru.

"A proč ne?" práskl muž rukama. "Ocitli jste se sami na neznámém místě s lidmi mluvícími nesrozumitelným jazykem, museli jste spolupracovat, abyste dokázali najít cestu zpět… a při tom mimo jiné dali předčasný dárek i dvěma rozkošným mladým dámám, které jako jediné vám věřily a samy tak za odměnu zjistily, že svět je kouzelnější místo, než by si většina lidí byť jen troufla pomyslet!"

"No, když to řeknete takhle…" zamumlal Atalan.

"Ano, ano. Ale nemyslíte, že je na čase, mí přátelé, abyste se vrátili domů?" změnil muž téma. "Štědrý den je již zítra a ačkoliv je mi vaše společnost velmi milá, mám ještě velmi mnoho dětí k obdarování a přání ke splnění."

"Ovšem, abych nezapomněl…" zaváhal následně, sklonil se a zašeptal Jukatě něco do ucha. Dívenka přikývla a spiklenecky se na něj zazubila.

"Nuže, tímto se s vámi rozloučím, přátelé," urovnal si muž svůj plášť a otočil se k odchodu. "Věřím, že již víte, jak se dostat zpátky, a pokud náhodou ne, tady Tereza," mrkl na ni, "vám určitě pomůže. Veselé Vánoce!" s těmito slovy odešel a záhy po něm již nebylo ani vidu ani slechu.

Všichni se po jeho zmizení obrátili na Terezu, která stále v jedné ruce svírala papírek se vzkazem zavři oči a soustřeď se. Nyní zvedla hlavu a na všechny se usmála. "Myslím, že vím, jak vás dostat zpátky."

***
Když se všichni následujícího rána probrali v Tark Itlen, čekalo je milé překvapení. Před jejich postelemi ležely krásně zabalené balíčky. Když se následně Jukata se Zorenou, Atalanem, Femorianem a Kerdeou potkala u snídaně, poznala, že jí pravý Cukrátko nelhal.

Přesně v souladu s jeho slibem nyní na hlavách všech Jukatiných milovaných seděly červenozelené čepičky s bambulkou na konci. Jukata si radostně povýskla a urovnala si svou vlastní. Pravá vánoční zábava mohla začít.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tereza Matoušková | E-mail | Web | 24. prosince 2012 v 22:46 | Reagovat

Já jsem v povídce! Já jsem v povídce! :-D

Hele, ale ten čaj se čtyřlístkem bych si dala, kam, sakra, zmizel ten vánoční skřítek? :-D

2 Lyra | Web | 25. prosince 2012 v 0:53 | Reagovat

[1]:Ano, jen doufám, že jsem tě neudělala příliš OOC, přece jen je jedna věc pracovat s fiktivními charaktery a druhá zahrnout do povídky skutečné lidi :-)

Já bych si s nimi taky ráda dala čaj, tak třeba jednou :-) A myslím, že vánoční skřítek zmizel vánočně skřítkovat... a nebo prostě dělat to, co vánoční skřítkové obvykle dělávají :-)

3 Mňoukla&vymňoukla | Web | 31. prosince 2012 v 11:59 | Reagovat

Propojování světů! :3 :3 :3 :3
Ó, zamilovala jsem se do tvé povídky!

4 Lyra | Web | 31. prosince 2012 v 15:34 | Reagovat

[3]:Já zase do tvého komentáře - děkuji :-)

Propojování světů mám ráda, vždycky z něj kouká slušná porce wibbly wobbly timey wimey... stuff ;-) Aneb jak bylo řečeno zde - http://www.youtube.com/watch?v=vY_Ry8J_jdw

Šťastný nový rok!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama