Povídky, básně, články o psaní, recenze na filmy a knihy - značka: zevnitř větší!

Každý člověk může být "Sloní muž"

26. června 2015 v 18:03 | Vendula Kreplová |  Z mého života
Nedávno jsem sledovala film Sloní muž, který v roce 1980 natočil režisér David Lynch. Dle mnoha názorů se jedná o nejsrozumitelnější Lynchův film. Jako možnou příčinu odlišnosti tohoto filmu od jiných Lynchových snímků shledávám skutečnost, že vychází ze skutečných událostí, které měly svůj chronologický průběh, vnitřní logiku a především začátek i konec.

John Merrick se ve skutečnosti jmenoval Joseph a žil ve viktoriánské Anglii v letech 1862 až 1890. Kvůli svému znetvoření byl označován jako "Sloní muž" a dokud se ho neujal doktor Frederick Treves (v Lynchově filmu bravurně ztvárněný Anthony Hopkinsem), Merrick vystupoval v panoptiku zrůd. Merrickovo postižení mu nedopřálo dlouhého života, zemřel v pouhých 27 letech na udušení ve spánku (jiná verze tvrdí, že si kvůli váze své hlavy zlomil krk).

O Merrickovi jsem se něco málo doslechla v minulosti, ale doposud jsem jeho příběhu nevěnovala větší pozornost. Lynchův film mě však zaujal do té míry, že mě přiměl k napsání tohoto článku.

Ve filmu je několik zlomových okamžiků značících změnu v Johnově životě. První takový okamžik nastane, když ho dr. Treves přivede do nemocnice a začne se o něj starat, aby se měl dobře (protože úplně vyléčit ho nemůže). Druhý zlom představuje Johnův únos jeho bývalým majitelem, který ho dříve vystavoval v panoptiku zrůd. Třetí změnou je Johnův návrat do nemocnice poté, co dlouho živořil a byl podroben brutálnímu zacházení ze strany svého majitele.

John je ve filmu vylíčen jako citlivý a chápavý člověk, který si cení každé drobné pozornosti a byť jen náznaku laskavosti od ostatních lidí. Dr. Treves Johna zpočátku pokládá za imbecila, protože nemluví, ale později pochopí, že Johna k jeho mlčenlivosti vedl strach z možného utrpení. Když vystupoval v panoptiku, byl stěží víc než zvířetem. Teprve pod Trevesovou péčí se stává člověkem a dokonce nachází přátele.

Jakkoliv v závěru filmu John nalezne tolik zasloužené štěstí, nelze nevidět, že si za svůj krátký život prošel nezměrným utrpením a ponižováním ze strany obvykle vypadajících lidí. A to si nedělám iluze o tom, že ve skutečnosti byl jeho život ještě těžší, než jak ho zobrazil film.

Pravděpodobně nejsilnější okamžik filmu, který v plné míře ukazuje Johnovu nelehkou existenci, je scéna na nádraží. John se právě vrátil do Londýna poté, co byl unesen svým bývalým majitelem. Je vyčerpaný a nemocný, na hlavě má masku, která schovává jeho zevnějšek. Přesto upoutá pozornost chlapce, který na něj začne dotírat. Ve snaze uniknout chlapci John vzbudí povyk a vyhrne se za ním neodbytný dav, který ho nakonec zažene do kouta... jako zoufalé zvíře. Předtím by se John nebránil. Nyní je to ale jinak.

John na nádraží

Teprve v tomto okamžiku John plně uzná svou vlastní cenu. Vědomí, že je člověkem stejně jako ostatní a nezaslouží si, aby se s ním zacházelo jako se zrůdou. Lidé okolo něj tiše ustoupí a nechají ho odejít.

Otázka, která se nabízí, zní: Může se něco podobného dít i jiným lidem?

Odpověď vás nejspíš nepřekvapí: Ano, může, stále se to děje. A to člověk ani nemusí vypadat jako John Merrick. Můžete být sebedokonalejší. Krásní, inteligentní, milí, talentovaní, společenští, chápaví... a přesto se vždycky najde někdo, kdo vás nebude mít rád. Nebo vás bude dokonce nenávidět, aniž byste se o to jakkoliv přičinili.

To nicméně není to nejdůležitější. Lidé vás nemusí mít rádi, můžou vás klidně nenávidět. Sice vám to na radosti nepřidá, ale pořád to není to nejhorší, co by se vám mohlo stát.

Nejhorší je, pokud cítí, že nad vámi mají převahu.

V Johnově případě je to názorně vidět. Jeho vzhled byl samozřejmě tím hlavním spouštěčem všech negativních událostí. Ale kdyby John měl od začátku mocného ochránce, nic by se mu nestalo. Nebo kdyby se dokázal postavit sám za sebe. Společnost ho dlouhá léta přesvědčovala, že je zrůda, a když vás dlouho někdo o něčem přesvědčuje, proč tomu nezačít věřit? Obzvlášť pokud vám není nabídnut alternativní úhel pohledu.

Nedělám si iluze o lidské povaze a nikdy jsem si je nedělala. To, co se stalo Johnovi, se dělo, děje a bude dít i nadále. Lidé se nikdy úplně nezmění. Stále tu budou tací, kteří čerpají potěšení z možnosti kopnout si do těch, kteří stojí pod nimi, ať už doopravdy nebo domněle. Může jít o lidi, kteří jsou klidně stokrát lepší a hodnotnější. Jejich největší chybou je, že se nedokážou bránit.

Je proto důležité znát svou cenu a nikdy se tohoto vědomí nevzdat. Neméně důležité ale je nebát se přiznat si, že potřebuji pomoc. Přijmout pomocnou ruku těch, kdo jsou ochotni mi ji nabídnout. Lidská sounáležitost bude vždy tím nejsilnějším, co si navzájem můžeme poskytnout. Nikoliv láska (ta se příliš často mění v lhostejnost nebo nenávist), ale sounáležitost s druhými. Laskavost, soucit a tolerance. A zároveň vědomí, že ne všichni si naši laskavost, soucit a toleranci zaslouží.

Zpátky k Johnovi. Nebýt dr. Trevese, kdo ví, co by se s Johnem stalo. Možná by ho jeho majitel vyhladověl k smrti. Nechal nemocného zemřít. Nebo zbil tak, že už by se neprobral. Možností je mnoho.

Stačil jeden inteligentní a soucitný člověk, aby se Johnův život obrátil k lepšímu. Treves byl první v řadě, poté se k němu přidali další, ale na začátku této změny stál právě on a právě on si zasloužil právo nazývat se Johnovým nejlepším přítelem.

Nebojte se proto obrátit na druhé, pokud vám někdo ubližuje. Nezapomínejte stát při těch, do nichž společnost kope. Ať už z toho důvodu, že jsou příliš krásní, oškliví, inteligentní, hloupí, mladí, staří, chudí, bohatí, nemocní, zdraví... a nebo nemají fyzickou či duševní sílu se bránit. Nezapomeňte, že leckdy postačí jen drobnost, naprostá hloupost, abyste se ocitli v podobné pozici jako John. A hlavně nezapomeňte - pokud vám už někdo ubližuje, je to proto, že mu to dovolíte. Vezměte si příklad z Johna ve chvíli, kdy se ocitl v obklopení davu lidí, a najděte v sobě sílu zvednout hlas v odporu.

Just as an angel cried for the slaughter
Abraham's daughter raised her voice... (celá píseň)

K obrázkům: nahoře je skutečný Merrick, dole John Hurt ve filmu Sloní muž.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 26. června 2015 v 22:14 | Reagovat

Ano, jeden z nemindfuckových Lynchových snímků. Už jen to dokáže člověka zaujmout. :D A film samotný dokonce oslnil, i když dabing, ómůjbože, ten dabing mi to lehce zkazil.

2 Anny Lunden | Web | 28. června 2015 v 10:46 | Reagovat

Film jsem viděla a ani nedokáži vyjádřit, co ve mě vyvolal. Snad jen anglicky, bylo to zkrátka - "moving".

3 Lyra | E-mail | Web | 13. července 2015 v 10:27 | Reagovat

[1]:Tak dabingu se vyhýbám jako čert kříži, dabing úspěšně dokáže zabít i sebelepší film a zrovna v případě Sloního muže by byla velká škoda nedívat se na něj v originálním znění. :)

[2]:Lépe bych to neřekla. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama