Povídky, básně, články o psaní, recenze na filmy a knihy - značka: zevnitř větší!

Podivnost

18. března 2017 v 11:48 | Vendula Kreplová |  Próza
Tato krátká povídka vznikla v rámci literárních dílen. Pokud jste chtěli vědět, jak to na literárních dílnách v Knihovně Jiřího Mahena doopravdy probíhá, nyní máte příležitost. :) Přeji příjemné počtení!

P.S. Jakákoliv podobnost s lidmi žijícími či mrtvými je čistě náhodná. Za nelidi neručím.


Podivnost

Pod stolem číhalo podivné stvoření.

Nikdo si netroufl na něj pohlédnout. Ani jeden z osmi nešťastníků na okamžik neodvrátil zrak od pozvolna se plnících stránek před sebou. Dobře si totiž uvědomovali, co by se stalo, kdyby přestali psát.

Stvoření by je sežralo.

Popsat toto stvoření dostatečně výstižně a zároveň citlivě s ohledem na mysl nebohého čtenáře je nesmírně těžký úkol. Přesto se o to z pouhé snahy zaznamenat tyto neblahé události pokusím.

Pokuste se představit si ztělesněnou temnotu. Pouhé pomyšlení na ni vám přivodí husí kůži a přejíždění mrazu po zádech (či jiných, níže položených částech těla). Pokud ono stvoření mělo nějaké tělo, nešlo rozpoznat, kde začíná ono a kde temnota. Ze začátku sice mohlo působit přívětivě, ale potom rozevřelo černé rty, odhalilo obrovské tesáky a sežralo vás.

Nebo vás donutilo psát dál. Těžko říct, která varianta je horší.

Seděla jsem u svého pergamenu (ve skutečnosti jsem psala do notebooku, ale pergamen zní vznešeněji) a snažila se ignorovat bolest vystřelující z konečků prstů do celého těla. I dokonce tak úžasná a naplňující činnost jako ťukání na klávesnici vám postupem času může začít pořádně lézt na nervy.

Pořád to ale byla lepší varianta než se stvořením nechat vtáhnout pod stůl, kde by s vámi provádělo různé nechutnosti. Neexistovala varianta, že by se znenadání proměnilo v krásného prince. Takové věci se stávají jenom v pohádkách a ne na literárních dílnách.

Zatímco jsem dál ždímala svůj nebohý mozek a chvílemi po očku pokukovala na ostatní, kteří horlivě psali (či to aspoň předstírali), najednou jsem zaslechla cosi podezřelého. Pod stolem se ozvalo podivné zašumění či zašuštění, jako kdyby se něco těžkého pohnulo. Možná to je mluvící zvíře, napadlo mě iracionálně. Jako v té pohádce o holčičce, která se zhulí a potom vidí bílého králíka s hodinkami a vestičkou.

A pak se ozval ten strašlivý hlas.

"Piš!" zasyčelo stvoření.

Cítila jsem, jak se mi jeho pařáty ovíjejí kolem kotníku. Ztuhla jsem, ale naštěstí si zachovala dostatek duchapřítomnosti, abych ani na okamžik nepřestala psát.

"Co si myslíš, že dělám?" zasyčela jsem na stvoření. Zdálo se mi to nebo se potutelně uchechtlo?

"Piš víc!" jeho hlas zněl jako burácení vichru.

"Rychleji to neumím," zaprotestovala jsem. "Proč nejdeš otravovat ostatní… Au! Přestaň mi olizovat kotník!"

Stvoření ignorovalo moje protesty. "Když to dopíšeš, prozradím ti tajemství," prohlásilo.

"Vážně? Mně by spíš zajímalo, proč nás nutíš psát tak dlouho, dokud neumřeme vyčerpáním nebo se nezhroutíme."

"Protože mám hlad," odpovědělo kupodivu stvoření. Jako potvrzení jeho slov se vzápětí ozvalo hlasité zakvílení. Stvoření právě zahryzlo tesáky do Emilovy nohy, který hlasitě vykvikl a rozlil limonádu vydávající se za Coca Colu všude kolem sebe.

"Teď je to v háji!" nadával, zatímco poskakoval na jedné noze. "A to jsem zrovna měl rozepsanou tak krásnou povídku o kouzelném lese a ptákovi!"

"Další Emilovo typické válečné sci-fi porno," zamumlal Honza.

Pohlédla jsem po očku na Peťu. Předstírala, že horlivě píše, ale já viděla, jak se nenápadně natahuje po tužce, která ležela kousek před jejím tabletem. Vážně chtěla udělat to, co jsem si myslela?

Všimla si, že ji pozoruji a lehounce přikývla.

Zhluboka jsem se nadechla, připravena na nejhorší. "Teď!" vykřikla jsem. Peťa popadla tužku, vrhla se pod stůl a začala stvoření zuřivě bodat.

"Tak-a-máš-to-ty-mrcho!" vyrážela ze sebe, zatímco se pokoušela našeho společného nepřítele zlikvidovat.

Držela jsem jí palce, ale nevěřila jsem, že uspěje. Proto si představte mé překvapení, když se zpod stolu na koberec vykutálelo stvoření. Pořád bylo černé, pořád mělo děsivé pařáty a tesáky, pořád burácelo hromovým hlasem… ale už nepůsobilo ani zdaleka tak hrozivě.

"No do prdele!" hlesli jsme všichni najednou ve vzácné chvilce myšlenkového souznění.

"A dost!" prohlásilo stvoření, které se konečně vyškrábalo na nohy. "To je naposledy, co pro vás pořádám literární dílny! Příště se vykašlu na to, abych vás povzbuzovala v psaní a můžete tak akorát jít žebrat na ulici!"

Osmělila jsem se a pohlédla stvoření přímo do očí. Kupodivu nebyly černé, ale velmi velmi velmi (a ještě minimálně 10x velmi) tmavě hnědé.

"No, nechci znít jako skeptik, ale jestli se vážně chceme stát spisovateli, tak stejně dřív nebo později budeme žebrat."

"Tak na to se napiju!" přitakala Lada a stejně jako Emil na sebe vychrstla obarvenou kyselinu vydávající se za Colu.

Stvoření povytáhlo obočí, ale nakonec si rezignovaně povzdechlo a v náhlém záchvatu žalu nad neblahou budoucností mladých spisovatelů se pokusilo spáchat harakiri tuctem tužek.

A tak se království literárních dílen mohlo radovat z konce tyranovy vlády. A jestli jsme dosud neumřeli, tak píšeme a poléváme se pseudo Colou dodnes.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss | Web | 18. března 2017 v 12:18 | Reagovat

To je úžasné!! :-) Snad se to nikdy v reálu nestane :-D

2 Lyra | 19. března 2017 v 14:38 | Reagovat

[1]:Už se stalo, takhle to na literárních dílnách běžně chodí. :D Díky moc!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama