Povídky, básně, články o psaní, recenze na filmy a knihy - značka: zevnitř větší!

Vodník ve velkoměstě

7. března 2017 v 15:58 | Vendula Kreplová |  Z hereckého deníčku
Zápisky z jednoho dne vodníka ve velkoměstě. Upozornění: jakákoliv podobnost s reálnými událostmi či lidmi živými nebo mrtvými (případně neživými) je čistě náhodná.


8.10
Vstávám po zazvonění budíku a užívám si slastnou představu, jak ho vyhazuji oknem. Zavřeným. Naneštěstí mi ale zanedlouho jede vlak, takže se za chvíli vzpamatuji a jdu ze sebe udělat člověka.

8.28
Nic vás po ránu neprobere tak spolehlivě, jako když si na hlavu vylijete velké množství vody (sice teplé, ale stejně). Vymývám si z vlasů zbytky vyživujícího balzámu a následně si připadám jako vodník, když všude kolem sebe trousím kapičky vody.

9.00
Jsem ve vlaku do Brna. Za mnou se hlasitě baví čtyři teenageři. Proč jen si vždycky vyberu vagón, v němž někdo huláká/telefonuje/brečí/všechno dohromady?!

9.21
S dvouminutovým zpožděním přijíždím do Brna a nacházím nástupiště, odkud mě má za necelých dvacet minut odvézt rychlík do Prahy. Čekání trávím v nervozitě, jestli vlak dojede, kdy dojede, kam dojede... Možná bych měla napsat manuál pro ty, kteří chtějí sami sebe co nejlépe vynervovat, aniž by k tomu potřebovali kohokoliv dalšího. Úspěch zaručen.

10.15
Sedím v kupé s dalšími čtyřmi ženami a připadám si jako v nepovedeném sitcomu. Jedna z nich mluví anglicky a čte si knihu o zbraních. Přemýšlím, jestli pracuje se zbraněmi nebo se nás ostatní chystá každým okamžikem postřílet. Další žena hovoří rusky či velmi podobným jazykem. Zbývající dvě cestující jsou Češky. Vždycky když jdu ven z kupé, přemýšlím, jestli mám děkovat česky nebo anglicky, když mi uvolňují cestu. Bolí mě hlava.

10.20
Jím opožděnou snídani. Chroupu úžasně šťavnaté jablko. Snažím se ho konzumovat co nejtišeji, ale přesto mi připadá, že dělám strašný randál a všechny tím obtěžuji. Proč jsou ty ženské tak zatraceně potichu?!

10.25
Abych zamaskovala stud ze svého jablkového extempóre, vytahuji notebook. Notebook při zapnutí hlasitě cinkne. Stydlivě pronesu "pardon!", na což anglicky hovořící žena vedle mě reaguje pousmátím. Jablkové extempóre je tímto překonáno. Následujících třicet minut pak předstírám, že v kupé vůbec nejsem. Já tam vlastně opravdu nejsem, protože se pohybuji s hrdiny mého nového románu ve strašidelném hradu na pouti.

11.00
Napíšu svých tisíc slov a rozhodnu se, že je čas ze sebe udělat herečku. Z kapsy batohu vytahuji make-up, pudr, balzám na rty, rtěnku, hřeben a zrcátko. Následujících dvacet minut strávím tím, že se maluji, šlechtím, načesávám a předstírám, že vůbec nevidím pohledy, které po mně moje spolucestující vrhají. Moje úsilí se každopádně vyyplatí a po skončení těch dvaceti minut vypadám méně jako vodník s mokrými vlasy a více jako osoba připravená stoupnout si před kameru.

12.15
Přijíždím do Prahy a po zakoupení nechutně drahého lístku zamířím do metra. Znovu si během cestování na místo castingu ověřuji pravdivost mého dřívějšího poznatku, že jakmile jednou zvládnete londýnské metro, pražské už vám připadá směšně jednoduché. Akorát těch rychle jezdících schodů se pořád bojím a jednou na nich málem zakopnu.

12.40 (plus mínus 10 minut a 24 vteřin)
Svět je malý a při hledání místa castingu vyloženou náhodou narazím na paní, která jde na stejný casting. Zrovna se ptá staršího pána, kde by našla danou ulici. Přidávám se k ní a jdeme společně. Paní se mě ptá, jestli jsem cizinka. Udiveně odpovídám, že ne, a ona stejně udiveně poznamená, že se jí kvůli přízvuku zdálo, že pocházím ze Slovenska. Já že mám přízvuk? (Asi se znovu projevují moje vulkánské kořeny.)

13.05
Jsem na castingu. Vyplňuji formulář a dumám nad tím, jak se nenápadně vytratit, abych se mohla převléct do trička, které s sebou vezu celou cestu v batohu a v němž se chci nechat nahrát na kameru. Nakonec se na to vykašlu a prostě se převleču na záchodě, zatímco si má nová známá necelý metr ode mě umývá ruce. Hraní v divadle a pravidelné převlékání se v zákulisí vás časem spolehlivě otupí vůči pohledům cizích lidí.

13.20
Čekám, až na mě přijde řada. Sleduji lidi, kteří přišli přede mnou a v duchu si nacvičuji odpovědi na otázky, které opakovaně zazní. Nakonec se na to vykašlu a rozhodnu se, že budu improvizovat. V mém hereckém resumé v kolonce zvláštní schopnosti ostatně stojí, že jsem v improvizaci dobrá, takže teď mám aspoň šanci to dokázat!

13.30
Stojím před kamerou a jsem velmi excentrická, okouzlující a energická. Aspoň v to doufám. Ve skutečnosti ale pravděpodobně vypadám jako blázen, který se směje každé druhé věci, která ho napadne. Uvidíme.

14.00
Moje část castingu je u konce. Poděkuji a odcházím. Cestou na metro samozřejmě zvládám zabloudit. Napřed vyrazím opačným směrem. Za pár minut si to uvědomím a vracím se zpátky. Cestou vidím zaparkované policejní auto a dva policisty chytající volně pobíhajícího psa. V Praze je, zdá se, stále živo.

14.30
Jsem na nádraží a hledám dřívější vlak, který by mě odvezl zpátky do Brna. Milá slečna za informačním pultem mi sdělí, že nejbližší spoj, na který mohu se svou jízdenkou nasednout, jede 14.52. Zatímco jí děkuji, stále se na ni culím v důsledku euforie a rozjařenosti z castingu, kde na mě všichni byli ohromně milí. Do blázince kvůli mně slečna z informací naštěstí nezatelefonuje, asi je zvyklá vídat i větší podivíny.

15.48
Sedím ve vlaku a píšu tento článek. Jsem najezená, v teple, po castingu a zvědavá, jak to dopadlo. Jedna věc je však jistá. Minimálně jeden příspěvek na blog z toho bude!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss | Web | 7. března 2017 v 16:13 | Reagovat

Moc zajímavá zkušenost! Držím palce ať to vyjde, a pobavilo mě to chroupání jablka :-D

2 Lyra | 10. března 2017 v 20:31 | Reagovat

[1]:Děkuji. :-) Na jablka pozor - nevypadají na to, ale jsou nesmírně zákeřná! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama